Hladina | 3. Kapitola

10. dubna 2016 v 14:01 | asu |  Hladina

S touhle kapitolou moc spokojená nejsem, přijde i trochu moc nedodělaná, jestli chápete... Ale doufám, že si ji všichni užijete.


Cestu ze školy jsem, díky bohu, zvládla. Žádné osoby v kapucích ani příznaky nedostatku spánku. Hned jak jsem přišla domů jsem pozdravila mamku dělající večeři a pak se odebrala do mého pokoje ve druhém patře. Zavřela jsem za sebou dveře do mého pokoje a rozsvítila si lampičku na mém nočním stolku. Dopoledne sice bylo slunečno, ale během dne se počasí zkazilo a teď už je jen šero a mrholení přechází velmi rychle v hustý déšť. Batoh si hodím ke svému stolku a lehnu si na postel. Jsem unavená z toho věčného přemýšlení a... Vlastně ze všeho. Už aby byl víkend. Chtěla by jsem brzy ráno vstát a jít se podívat do přístavu, jak vychází slunce.
Lehnu si na bok a začnu si zase hrát s mím, už dost poníčeným, rohem polštáře. Je mi zima, ale nechci si přes sebe hodit deku. Vlastně ani ne tak moc kvůli tomu, že se mi nechce ani hnout, spíš jen z toho divného pocitu co cítím. Přijde mi, jako by mě pořád sledoval... Ale tady jsem doma. Ve svém pokoji. Je tu i máma.
"Leo? Pojď už, je večeře." zavolá mamka ze zdola. Zavřu oči a nahlas vydechnu. Po chvilce přemlouvání aby jsem se zvedla se mi to nakonec povede a tak opustím svůj pokoj a seběhnu schody do jídelny.
"Co máme k jídlu?" zeptá se táta z chodby, zrovna přišel z práce. Máma mu z kuchyně jen zahuhlá něco jako smetanovou omáčku. Když si všichni sedneme ke stolu a začneme jíst, panuje zde až nepříjemné ticho. To ale nakonec prolomí máma.
"Co ve škole?" zeptá se. Už zase. Ptá se na to pořád. Ještě pořád jí nedošlo, že nikdy nepřijdu domů s tím, že jsem si našla přátele. Tak se jen usměju.
"Nic nového. Začali jsme novou látku z biologie a holky se připravují na ten turnaj v basketballu." vím, že tohle si slyšet nechtěla, ale jediné, co by jsem jí mohla říct je, že mě sleduje ten kluk v kapuci. Ale tohle nejsou problémy na její hlavu.
"Víš Leo..." začne táta "Přemýšleli jsme, že by jsme se odstěhovali, tady nás nic nedrží." přesně, nic nás tu nedrží.
"A kam?" chci vědět.
"Někam do vnitrozemí, tam by jsem měl větší šanci na dobrou práci."
"Aha."
"Nehceš?" zeptá se máma trochu udiveně.
"Mě se tu vlastně líbí. Mám ráda moře." nehodlám k ní zvednout pohled. Jsem si jistá, že by to nikde lepší nebylo. Moře mám ráda. Chodím tam často.
***
Když se vrátím do pokoje, tak si zase rozsvítím lampičku, venku se už setmělo. Opět si lehnu a začnu přemýšlet o tom, že by jsme se jenom přece přestěhovali. Rodiče mi vyjmenovali spoustu věcí, co jsou podle nich lepší než moře, ale já nic takového nechci. Nakonec to skončilo tak, že to dořešíme někdy jindy.
Najednou mi ale přejede mráz po zádech a zatají se mi dech. Rozsvítila jsem lampičku, ale nepamatuji si, že by jsem ji někdy vypla. Měla svítit, když jsem přišla. Posadím se a svůj zrak upřu na okno. Mím tělem jako by projel elektrický proud když se tam něco pohne. Pak zase ucítím ten nepříjemný pocit, jako by mě někdo zezadu chtěl chytit za krk. Cítím ty chladné ruce a... Ale když sebou škubnu, zase zjistím, že tam nikdo není. Promnu si rukou čelo a pokusím se svůj splašený buchot srdce uklidnit. Ne... Tohle přece není možné. Není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co čteš nejraději?

Cold Blood
Hladina

Komentáře

1 lessien | 11. dubna 2016 v 12:42 | Reagovat

Top! Best povídka <3 chci další díl! :)  em ten pocit na konci znám moc dobře ^^ -lessien

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama