Hladina | 2. kapitola

2. dubna 2016 v 16:28 | asu |  Hladina

Po pár dnech jsem sesmolila další kapitolu. Děkuji za milé komentáře a doufám, že se tahle kapitola bude líbit také.



Hlavu jsem měla podepřenou a koukala z okna mé třídy. Nemohla jsem se soustředit na výklad látky. V hlavě jsem měla ještě větší zmatek než obvykle. Pořád jsem myslela na to, jak mě včera pronásledoval. Skoro celou noc jsem byla vzhůru a snažila se uklidnit, ale až ke třetí hodině ráno se mi povedlo přestat se třást a na chvíli usnout. Bohužel ale nevím, zda to bylo tím práškem na uklidnění, nebo to mé tělo opravdu nezvládlo a potřebovalo rychle nějaký ten odpočinek.
Dnes bylo venku krásně, svítilo slunce. Jindy by jsem se těšila až tuhle budovu opustím a budu moct jít ven, ale dnes ne. Žádné procházení u přístavu. Nechci jít ven sama, bojím se, že by mohl zase přijít. Co ode mě mohl chtít? vezmu do ruky tužku ležící na lavici a začnu si čmárat do sešitu. Dělám to často.
"Leono?" zazní hlas učitelky a já zbystřím. Zvednu hlavu a nastražím uši.
"Ano?" zeptám se, ale nejspíš jsem neslyšela otázku, zase.
"Poslyšte slečno... Poslední dobou nedáváte pozor čím dál tím častěji, děje se něco? Mám si promluvit s rodiči? Nebo... Nechcete si zajít ke školnímu psychologovi?" ve třídě zazní několikatero zahyhňání a já nemohu jinak, než jen sklopit zrak. Zase jsem ten hloupí terč posměchu.
"Všechno je v naprostém pořádku, nemějte starosti." přes buchot svého srdce skoro neslyším svůj vlastní hlas, ale přesto se pokusím o chabý úsměv
***
Je předposlední hodina a já sedím na jedné z laviček u venkovního hřiště. Moje spolužačky zrovna trénují na nějaký zápas v basketballu. Chtěla by jsem si zkusit, jaké je to hrát kolektivní sport a nebát se, že skolabuji. Kvůli mému zhoršujícímu stavu se ale už ani neúčastním hodin tělesné výchovy. Někdy si říkám jaké by to bylo - hrát s nimi a třeba i ten zápas vyhrát. Ale pak tuhle myšlenku vyždycky rychle zaženu s tím, že ony by mě do týmu stejně nechtěly a pravděpodobně by jsem tak jako tak všechno sledovala jen z tribuny.
Podívám se na své bledé ruce a chce se mi brečet. Vím, že to asi není ani možné, ale den ode dne mi přijdou čím dál tím bledější. Schovám je do kapes aby jsem se na to nemusela dívat, je to až odporné. Dívky na hřišti si zrovna dávají pauzu aby se napili a mohli pokračovat. Hned jak hra začne moje smysly zbystří. Všimnu si osoby sedící na protější tribuně v nejvyšší řadě. Osoby, schované v kapuci. Dala by jsem ruku do ohně za to, že ještě před pár minutami tam nebyla. Dech i tlukot srdce se mi jako na lusknutí prsty naprosto splaší a na zádech mi vyskočí husí kůže. Na sucho polknu a pozoruji ho. Ani se nehne, jen tam sedí a jeho schované oči hledí někam do dálky. Když dívky zakřičí radostí z výhry nadskočím a moje hlava se mi začne motat. Zafouká vítr a ucítím něčí chladné ruce na mém odhaleném krku. Škubnu sebou aby jsem se otočila a zjistil kdo to byl. Ale... Nikdo za mnou není. Rozhlédnu se ještě jednou, ale vážně tu není ani noha. Možná je to tím nedostatkem spánku. Když se ale otočím na zpět ke hřišti, vytřeštím oči a mé srdce vynechá jeden úder, je pryč, ten kluk v kapuci je pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lessien | Web | 2. dubna 2016 v 17:08 | Reagovat

Proč je to tak krátký :O je to úžasný Asu. Tahle povídka je prostě TOP! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama